Neko

Dneska jsem si uvědomila jednu věc. Je to zajímavý a možná se vám to taky stává.

Jistě jsem se už zmínila o mé babičce a taky jak to tam mám ráda. Zrovna o víkendu jsem tam byla, ale sama. Když jsem tam sama tak to není ono. Ani když tam je se mnou máma tak to není ono. Chyběl mi tam jeden člověk. Sestřenice. Rozumíme si. Když tam není chovám úplně normálně, ale když tam je moje chování se změní.

Totálně.

Ona je taková dětská. Donedávna si hrála s panenkama a někdy i teď. Má miliardu plyšáků. Růžovej pokoj atd. Není to slepice, to ne. Ale je prostě, jak už jsem říkala, dětská.

Já taková nejsem. S panenkama jsem si nikdy nehrála. Plyšáků mám pár. Přebývám v bílém pokoji.

No a když jsem s ní u babičky, tak se chovám taky hrozně dětsky. Díváme se spolu na kreslený seriály, hrajem si s panenkama a prostě a jasně se chováme jako desetiletý děti. Já to vnímám, ale tam mi to příjde normální. A jak přijedu domu už jsem zase ta stará Henkie jak mě všichni znaj. Třeba a když se s ní bavím po ICQ jsem jiná. Je to jako by někdo mávl kouzelným proutkem a očaroval mne.

Nemyslím si, že to je přetvářka. Mě to s ní přijde úplně přirozený. Ani se nemám před kým přetvářet.

No zapřemýšlejte jestli to taky zažíváte a písněte.

Očarovaná Henkie...