Neko

Právě čtu jednu knížku. Jmenuje se Kočky To Vědí Líp a mám ji moc ráda. Čtu ji už podruhé. Koupila jsem si ji asi před třemi lety v antikvariátu na Proseku. Stála mě 30 kč. Vzala jsem si ji, protože mne zaujal název. V té době jsem byla úplný blázen do koček a to mi přetrvalo.

Teď něco o autorovi. Vlastně bych měla napsat o autorech, protože ji píší dva manželé pod pseudonimem František PON. Společně napsali tuto knížku, společně malují obrazy a společně žijí na vesnici jménem Poněšice. Ta kniha je vlastně něco jako společný deník. Zapisují tam události jak se přestěhovali z Prahy na malou, zapadlou vesničku, jak k jejich domu přiběhla první venkovní kočka atd. Vlastně oni už v té době kočky měli. Dvě. Jmenovaly se Doktor a Faust. Ale při pojmenování si mysleli, že jsou to kocouři, ale později se ukázalo, že to jsou kočky. Jména jim zůstala. Potom k nim přibyl zrzavý kocour jménem Mistr.

V polovině knihy jsem našla opravdu krásnou kapitolu. Popisuje kočičí pohled na svět a kočičí duši.

" Bůhví, co je v kočkách doopravdy. Člověk s nimi žije, ale i přes notnou dávku empatie dokáže vnímat pouze zlomek jejich osobnosti. Jenom to, co mu dovolí jeho mysl zahlcená problémy lidského bytí. Ale co když jsou kočky jenom zakletí lidé. Možná přemýšlejí stejně jako my, uvědomují si běžné souvislosti lidského života, a ta kočičí forma, ve které se momentálně nacházejí, je prostě svazuje. Umíte si představit, že chcete prohodit pár zdvořilých konverzačních frází a místo toho zamňoukáte? Už jste se zkoušeli někdy způsobně napít a podařilo se vám jen hlasitě chlemtat a kolem sebe roztřikovat vodu? Na to se těžko zvyká, zakletý člověk se špatně smiřuje s tím, že ať se snaží chovat sebekultivovaněji, stále se chová jako kočka. Co jiného mu zbývá, než všechny tyhle pocity, touhy, prosby a stesky vyjadřovat pohleden. Tím hlubokým pohledem, který začíná někde na počátku světa akončí hluboko v lidské duši."

Myslím, že něco na tom je. Jen se zkuste zadívat kočce do tváře a uvidíte ten její hluboký pronikavý pohled, který vám toho tolik chce říct, ale nemůže...

" Kdo ví, jestli tohle není ta pravá příčina, proč mnoho lidí nesnese upřený kočičí pohled a proč po celá staletí lidé a církve připisují kočkám ty nejhorší vlastnosti a úmysly, které si vůbec dokáží představit. V historii naší civilizace snad není jiné zvíře, které by bylo současně tolik uctíváno i proklínáno jako kočka. Možná je to právě proto, že do koček nevidíme, ale jsme si téměř jisti, že ony vidí do nás, a mnohdy víc, než bychom si přáli."

Tohle je tak krásná kapitola. A tak pravdivá. Úžasná...

Ještě vám sem přidám pár jejich společně namalovaných obrázků:

Jsou chvíle, kdy se i kočka ohleduplně vyhne květině, ale jenom proto, aby její šelest nevyplašil myš.

Ať přijdete z práce domů kdykoliv, pro vaše kočky je to vždycky pozdě.