Neko

Už je to tak. Nevím čím to je. Není takovej fakt důležitej brek, který by většina lidí chápala. Myslím tím brek opodstatněný. Jako když zemře někdo z rodiny atd. Z tohoto důvodu jsem už dlouho nebrečela (díkybohu).

Já brečím ale úplně zbytečně. Někdy je mi až trapný, i když jsem sama a nikdo mě nevidí. Já prostě začnu brečet a ani si to neuvědomím.... až po chvíli. Třeba před chvílí. Koupila jsem si DvD Peter pan (přece jsem psala, že mám ráda pohádky). A na konci jsem zase brečela, i když jsem to neviděla poprvé. Vždycky to ze mě začne téct při větě "ale už jsem ho nikdy neviděla...". Ježiš i teď se mi chce brečet.

Jsem asi divná. V tomhle to asi tak bude.

Taky jsem brečela při filmy Zelená míle. To byl ale zase jiný druh breku. Já je totiž mám rozdělený, ale to rozdělení by jste asi nepochopili.

Nemyslete si, že brečím jen při filmech a smutných událostech. Dokážu se rozbrečet i ve škole, když se mi učitelka snaží něco vysvětlit. Brečela jsem smíchy. Já jsem se totiž učitelky na něco zeptala a ona si začla zvedat chlupy na rukou a vysvětlovat mi, že se ty chlupy při husí kůži postaví! To slovo "chlupy" mě naprosto dostalo. Brečela jsem při hodině biologie a nikdo nevěděl proč.