Neko

Hodně jsem nad tímto přemýšlela. Plánuji si svou budoucnost vlastně celý svůj život. Moc se toho nezměnilo.

V pondělí jsme měli občanku a p. profesor Volvovič nechal udělat anketu, kdo by chtěl kde bydlet. Já se přihlásila na Českou republiku. Většina by se odstěhovala do Evropy.

Uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa..... Já chci, aby ten sen byl skutečností!!! Víte jaký to bylo děsný zjištěný, když jsem se probudila?

Bože, proč? Proč mi to máma nedovolí?

Jako obvykle jsem usnula u televize (ani nevíte jak mě to štve!). Probudila

Tento sen je už sice čtyři dny starý, ale pořád mi příjde ujetej.

Byla jsem u babičky. Vesnice byla stejná, ale to okolí... bylo jiné a ošklivější. Byl tam jiný les, jiné cesty, jiné paloučky... prostě vše jiné. Šla jsem na procházku nad Vitín (ta vesnice), ale nebyla jsem sama. Šla se mnou máma a ségra. Potom

Přání, každý je má. Někdo je má reálná druhý neuskutečnitelná. Ale má je. Já mám také své přání. Dlouhodobé přání. Pro mou situaci je reálné a zároveň nereálné. Chci pejska. Dětské přání řeknete si, ale u mě už není dětské. Přeji si ho už od svých osmi let a když mi to vydrželo do mých skoro čtrnácti, tak to nemůže být jen rozmar nebo ano? Podle mého úsudku

Dneska je mi špatně, tak jsem nešla do školy a přispala si. Asi v šest jsem se probudila, protože máma šla do práce. Potom jsem opět usnula. Během těch tří hodin co jsem spala se mi zdál dost hnusnej sen.

V tom snu byla taky moje sestra. Měly jsme představovat velryby, ale nevypadaly jsme tak. Měly jsme lidskou podobu, jen jsme